Někdo soudí, že zločinci vycházejí z neutěšených rodinných poměrů, jiný, že prostě příliš prahnou po moci a penězích. Punisher zastává názor, že jsou tu proto, aby měl co zabíjet.

A – upřímně řečeno – je to názor čistý, správný a krásný. Protože spravedlnost je nejen slepá, ale jak už není, chudák holka, nejmladší, tak je také čím dál tím bezzubější. Zločince jenom ožužlá, poslintá a zase vyplivne, takže tito si doma zalezou pod sprchu a záhy znovu vyrazí na cestu zločinu - vesele jen kupředu, zpátky ni krok. Jenže komiksový svět narozdíl od toho našeho disponuje něčím mnohem výkonnějším, než jsou demokratické soudy, totiž maskovanými mstiteli, kteří zločin a bezpráví trestají mnohem rychleji, výkonněji a definitivněji. A jedním takovým částečně maskovaným mstitelem je i Punisher.
Vlastně, je i není. V jeho prospěch mluví fakt, že kope (a taky střílí, háže granáty, pálí z plamenometu a venkoncem i probouzí lední medvědy) za stranu dobra a míří zásadně do řad prevítů, gaunerů a mafiánů; v jeho neprospěch naopak skutečnost, že to dělá nikoliv pro lidi, ani proto, že to společnost potřebuje, ale prostě proto, že ho to baví. Jinými slovy, když nemůže delší dobu zlikvidovat nějakého grázla, tak je nervózní a slibuje starostovi Giulianimu, zaslouživšímu se o klid v ulicích, pomstu.
Nebývalo tomu tak ale vždycky. Na počátku bylo slovo a to slovo znělo Castle. Frank Castle. Frank Castle a jeho rodina. Pak ale přišlo jedno zdánlivě obyčejné odpoledne, během něhož si Frank s rodinou rozhodl vyřídit účty s piknikovým košem a dva mafiánské gangy navzájem mezi sebou. A protože si obě skupiny k tomuto účelu vybraly Central Park, stalo se, co se stát muselo.
Když se Frank jako jediný přeživší vylízal z utrpěných zranění, vydal se na cestu pomsty. No a když zúčtoval s viníky svého nečekaného dědictví v podobě šuplíku kalhotek a páru gumových kachniček, vydal se na cestu prevence. Na skóre jeho obětí bude zanedlouho zapotřebí pětimístný prostor a Franka – zdá se – jeho hra stále ještě neomrzela.
Čili na rovinu: ano, Frank je sadistický parchant, kterému se líbí zabíjet lidi, a smrt rodiny možná byla jen záminkou, aby mohl dělat to, co ho opravdu baví, ale na druhou stranu: ano, Frank stále likviduje výhradně padouchy. Tak nám Punishera, kterého poznáte podle lebky na kevlarovém tričku, představuje první svazek jeho sebraných dobrodružství vydaný v češtině.
Samo vydání si zasluhuje zvláštní odstavec. Čtenáři se v něm dostane do rukou na sto čtyřicet stran barevného komiksu na křídovém papíře, který je poctivě svázán do kartonových desek, takže se vám přečtené a obrácené listy nezačnou snášet k nohám jak okvětní plátky růží, potažmo stránky z komiksů některých jiných nejmenovaných nakladatelství. Za 299 korun lidovost sama – a to k tomu ještě dlužno připočíst notnou porci zábavy a humoru.
Scenárista Garth Ennis je totiž mistrem dialogů a kreslíř Steve Dillon zase nevěřících obličejů (třeba právě onoho ledního medvěda, který zrovna inkasoval jednu pěstí). A tak i když je Punisher boha-a-jakéhokoliv-druhého-plánu-pustá střílečka, je lehká, živá a velmi vtipná. Je to právě jedna z těch životních radostí, pro které stojí za to žít (nebo, pokud stojíte na druhé straně zákona, i punisherovskou rukou zemřít).