Výraz „business woman“ (podnikatelka) se v angličtině dlouhá léta používalo jako eufemismus pro prostitutku. Teprve v posledních deseti, možná patnácti letech je ho možné uplatnit i pro ženu, která podniká v jiném oboru, aniž bychom ji urazili.
Takové ženy jsou hrdinkami nového románu Candace Bushnellové Džungle rtěnek (Lipstick Jungle). Úspěšným dámám podobného druhu, jakými Bushnellová zalidnila knihu Sex ve městě a následný seriál, tady už není něco přes třicet, ale něco přes čtyřicet. Sex je nepřestal zajímat, jen dávno není tak důležitý. Nejpodstatnější je, aby se ve svém oboru udržely na vrcholu. Kariéra je pro ně nade vše. Ostatně kromě ní a samozřejmě peněz na světě nic jiného nemají. Jedna z nich živí manžela v domácnosti, mladšího než ona sama, který se poslušně – a rád – stará o děti, dokud z ničeho nic neprohlásí, že se chce rozvést. Jiná se zase pokouší zkombinovat manželství se starším moudrým (nebo přemoudřelým?) profesorem a rozháraný, nevypočitatelný vztah k výrazně mladšímu milenci, modelu mužského pohlaví, který pro ni představuje roztomilého chlapečka na hraní.
Bushnellová žije v New Yorku, a tak dobře ví, že i když by to do té metropole nikdo neřekl, je to město žen. Podle statistik v New Yorku skutečně připadá více než půldruhé ženy na jednoho muže. Situace je sice komplikovaná faktem, že nikdo přesně neví, kolik je mezi newyorskou populací gayů a lesbiček, ale v praxi to znamená, že se láskychtivá heterosexuální žena musí hodně snažit, aby si milence, přítele či manžela našla – a hlavně udržela.
Na řadě míst světa, nejen mezi muslimy, jsou dodnes ženy jakousi mužovou vizitkou. Pokud muž vlastní (někdy i doslova) ženu krásnou, poslušnou, mladou a tak dále, jeho okolí ho automaticky považuje za úspěšného. I v Čechách se mnohý zbohatlík rád ukazuje na veřejnosti s osmnáctiletou krasavicí v minisukni, třebaže tím pravděpodobně riskuje problémy s manželkou. Mohl by si ji jistě tiše odvézt někam do ústraní, ale to by nebylo ono. On totiž touží do sebe vstřebávat závistivé pohledy neznámých mužů anebo chápavé – či nenávistné – pohledy neznámých žen. Ty jsou pro něho mnohem důležitější než osmnáctiletá krasavice se vším, co mu může nabídnout.
Ve městě New Yorku se situace v posledních letech tak trochu obrátila. Lovnou zvěří se stali muži – ulovit ty mladé, krásné, chytré či poslušné pro ženy představuje důkaz životního úspěchu. A výměna staršího, utahaného, nudného, takříkajíc použitého manžela za sexy mladíka s tak obrovskými svaly, že zcela zakryjí jeho slepičí mozeček, to je v jistých kruzích záležitost právě tak nevyhnutelná, jako je dosud ve většině světa výměna stárnoucí manželky za hezkou mladou kočku.
Tenhle obrázek je samozřejmě příliš černobílý. Ani v New Yorku se podobné věci běžně nedějí. Ale Bushnellová nepíše o běžných, průměrných pracujících. Píše o newyorské smetánce, o finanční aristokracii, o lidech, kteří v noci vymetají ty nejprestižnější mejdany, na jaké se hned tak někdo nedostane – a druhý den ráno excelují na podnikových poradách. Románů s velmi podobnou zápletkou a psaných – paní Bushnellová mi odpustí – velmi podobným stylem, je v americké literatuře bezpočet. Až na to, že jejich hrdiny obvykle bývají muži. Candace Bushnellová pobouřila – a nadchla – americkou veřejnost tím, že svým třem hrdinkám přisoudila tradiční mužské role. Ženy, které si tvrdě jdou za svým cílem a neznají bratra (ani sestru), ženy, které bezostyšně vystavují na odiv své potřeby – ať už sexuální či jiné –, ženy, které jsou schopny skoro všeho, jen aby se vyšplhaly na vrchol, v New Yorku žijí už hodně dlouho. Psalo se o nich a nejednou, ale vypadá to, že nikdy ne s takovou přesvědčivostí, s jakou to dokázala Bushnellová.
Všechny hrdinky nového románu se ocitly na seznamu „50 nejmocnějších žen“. Ten je samozřejmě vymyšlený, právě tak jako názvy časopisů, konsorcií či filmových společností, o kterých se tu mluví. Jsou to vymyšlená pojmenování, ale prezentovaná tak, aby každému, kdo je aspoň trochu v obraze, bylo naprosto zřejmé, o čem či o kom je řeč.
Amerika, aspoň ta liberální, má v oblibě jistou frázi. „Třicátiny, to jsou nové dvacátiny,“ tvrdí mnozí už řadu let. Má to znamenat, že pokud je vám dnes něco přes třicet, jste na tom po fyzické, duševní i citové stránce zhruba stejně, jako kdyby vám před pár desetiletími bylo něco přes dvacet. Možná to není tak docela pravda, ale Amerika tomu chce věřit. A je fakt, že zatímco se ještě v padesátých letech cítila dvaadvacetiletá neprovdaná Američanka příliš stará, dnes dvaatřicetileté heterosexuálky halasně vyjadřují svou radost, že dosud unikaly nástrahám manželství.
V podobném duchu se nese poselství knihy. „Úspěch je nový sex,“ tvrdí Bushnellová. Osobně bych si tím nebyla tak jistá; jsem přesvědčená, že mezi slovy „úspěch“ a „sex“ je rovnítko už hezky dlouho – až na to, že se obvykle týkalo mužů. Úspěšný muž si odjakživa dovedl najít ženu svých snů, i když byl podle měřítek své doby starý a ošklivý. Předpokládám, že už v pravěku si dobrý lovec, který přivlekl do jeskyně kýtu z mamuta, mohl vzápětí užít s leckterou hladovou prehistorickou dívkou – a tímhle způsobem dál šířit své geny. Takže bychom to prohlášení mohli upravit a říct, že v posledních letech i pro ženy úspěch představuje sex.
Nebo sex úspěch? Těžko říct. Ženy, i ty nemladé, si v románu Candace Bushnellové každopádně užívají obojího. Koho zajímá, že nejsou příliš sympatické a navíc podle všeho trpí mindráky a krizí středního věku? Není ostatně pravda, že pro ně úspěch znamená víc než sex. Tak jako pro muže – zřejmě – odjakživa, i pro tyhle mocné, leckdy kruté ženy je mezi úspěchem a sexem rovnítko.
A koneckonců – proč ne?